Ráno, nebo spíš dopoledne se probouzíme a chystáme se k odjezdu. Rozloučíme se s naším hostitelem i s Moskevčany kteří nás doprovázeli na cestě sem a vyrážíme.
Musíme projet přez Zapolarnyj, Pechengu a dostat se na Norské hranice.
Celá tato oblast má bohatou válečnou historii - o tom svědči spousta pomníčku u cest i zbytky zákopů.
Cestou jsme zastavili stopaři - klučina s autem chtěl odtáhnout k benzínce - tak jsme ho zapřáhli. Ale v nejbližším městě žádná nebyla a vzdálenosti mezi městy jsou tu na severu trošičku větší. Vzali jsme ho do dalšího - nakonec s náma jel přes padesát kilometrů.
V Zapolarnem jsem natankovali také a jdem se podívat do obchodu - ať taky něco dovezem domů. Když chcem dát nákup do kufru, nějak se do něj nemůžem dostat. Zasekl se zámek. No nic, nevadí. Jedem.
Přijíždíme na checkpoint (výjezd z vojenské oblasti ve které jsme - vyznačuje se to tu tím že na jedno město je pět vojenských základen), voják kontroluje papíry, nahlíží do auta, ......a chce otevřít kufr.
Snažime se vysvětlit i ukázat že to nejde a už jsme v odstavném prostoru.
Přichází druhý voják, který umí trochu engliš a vysvětluje že ten kufr vidět musí, že on by nás klidně pustil ale že všude jsou kamery. Vysvětluju mu že to nejde, tak on zkouší volat do servisu. Volal kvůli nám snad pěti lidem, někteří mu volali zpět, pak veliteli... Výsledek - potřebuju vidět kufr a servisy jsou zavřený.
Obvolávám kluky doma co by mohli mít s podobnejma průserama zkušenosti, ale nakonec jsme prostě rozebrali interiér.
Voják se podíval, řek OK a ať to nedáváme dohromady, že na hranicích to budou chtít vidět taky. Jedem na hranice. Pohoda. Papíry máme v pořádku, co už se může stát...
Ouha - něco k proclení? Alkohol -ne, Palivo- ne A co máte v těch kanistrech - Naftu. Sundat a dovnitř. Prej že není problém vozit naftu přes hranice...
Holka - celkem pěkná, usmívá se, červená je jak sovětská vlajka, mi anglicky vysvětluje, že podle celního zákona se může vozit 10l nafty na osobu. A že jsme spáchali celní přestupek.
A že se té nafty musíme nějak zbavit jinak nás nepustí. A fungujou do jedenácti a je sedum. Že nám s tím nějak s kámoškou pomůžou. Choděj a ptají se ostatních co projížděj, jestli nechtěj naftu. A mají z toho docela srandu.
Tak jsme rozdali skoro 60 litrů za tři hodiny a můžeme jet. Bydlet blíž tak si na tu červeno snad vemu telefon.
Projíždíme k Norům, ti se mrknou na pasy, čekáme že budou taky prohlížet auto - jo už de voják - a zapadl do baráku, jen nás pozdravil. Závora zvednutá, nikdo si nás nevšímá, tak jedem.
Je za deset jedenáct. Za chvilku mají padla.
Nasadili jsme tempo a hrneme se Norskem pak i Finskemco to jde ať už jsme u Irči - jedem celou noc, jen si musíme dávat pozor na soby, protože ti blbci se motají po cestě fakt v nejnevhodnějších místech.
Projíždíme polární kruh ve Finsku (vypadá to tam líp než v Rusku, ale je noc a tma tak to moc na focení není) a někdy dopoledne přijíždíme na místo srazu s Irénkou. Ta si nás vyzvedává a my si dáváme po dvou týdnech první pořádnej oběd - skvělou koprovku a sprchu - fantazie! Koupání v jezerech je sice fajn, ale sprcha je sprcha.
Večer sedíme u pivka, grilujem, kecáme a je nám dobře. Navíc je Irísek poklad a zařídil nám na ráno trajekt za super peníze. Spaní v peřinách je taky super.
V podstatě jsem k tomu směřoval od momentu koupení Drobečka - to je můj Land Rover Discovery. Jak jsem tak postupně poznával ostatní pacienty s těmahle autama, začala ve mě zrát dávná touha cestovat. Někdy na jaře se na fóru objevila výzva že se schání lidi na expedici na poloostrov Kola - nejseverější výběžek evropskýho Ruska a bylo rozhodnuto. Naštěstí mám kolem sebe dost lidí podobnýho ražení, tak se hned ten první chytil. 
